close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hlavně žádný stres! Problémy hoď za hlavu. Pokud nemají řešení, nemá cenu ztrácet čas, poku řešení mají, zpravidla se vyřeší časem samy... Hlavně se z toho nepodělat!

Kde jsou hranice týrání dětí?

9. září 2015 v 11:02 | SpeedyxXx |  Úvahy
Ačkoli nejsem zastáncem současného "stěhování národů", jeden z příspěvků na sociálních sítích mě přinutil k zamyšlení.


Předem ovšem musím alespoň krátce uvést na pravou míru svůj názor na otázku integrace muslimské komunity do naší společnosti. Nemyslím, že by bylo možné něco, jako spokojená multikulturní společnost, nakonec to nám už ukázala historie. Vždy se dříve nebo později objeví různé střety názorů, některé rozdíly ve způsobu života časem vyvrcholí ve spory, které mohou přerůst a násilí. Jeden muslim se do společnosti začlení a pravděpodobně potichu bude se skřípěním zubů sledovat, jak jeho sousedka v plavkách na zahradě hladí psa pod vypraným spodním prádlem pověšeným na šňůře. Pokud ovšem bude muslimů více, dodají si odvahu a budou požadovat respektování svých hodnot. A pokud jich bude ještě více, kulturní rozdíl povede k založení getha, ze kterého se postupně všichni původní obyvatelé raději vystěhují. Takto oddělená muslimská komunita si pak začne ve svém vlastním prostoru žít vlastním způsobem života což logicky zabrání jejich plnohodnotnému začlenění do společnosti. Po nějaké době dokonce začnou požadovat, aby jejich pravidla byla respektována i v dalších částech města a země. proto jsem zastáncem názoru, že přistěhovalci by měly být posíláni zpět do svých zemí a náš svět by měl vyvinout maximální úsilí k tomu, aby ve svých domovech mohli žít bezpečně. Tedy v míru a podle vlastních pravidel. Z dlouhodobého hlediska to dokonce bude ekonomičtější, než marné pokusy začlenit je do naší společnosti. O tom, že jejich způsob myšlení a jejich hodnoty jsou pro naši společnost nepřijatelné svědčí mnohé příspěvky na sociálních sítích. Občas je však nutné číst mezi řádky, informace bývají záměrně zkreslené a to jak v prospěch, tak v neprospěch muslimského světa. Vlastně záleží jen na tom, kdo je na internet přidá a jakému účelu mají sloužit.

Stejně tak se objevil příspěvek, zobrazující muslimského učitele, který surově fackuje a tluče rákoskou sotva osmileté děti. Pro současného Evropana pohled nepřijatelný a pohoršující. Při tom to není až tak dávno, kdy fyzické tresty byly naprosto běžné i v našich školách. Jistě, uznávám, že zfackovat malé dítě je něco naprosto nepřijatelného, ovšem přiměřený lepanec přes zadek nezřídka může rychle vyřešit mnohý problém. Ne vždy totiž pomůže vysvětlování a jsem přesvědčený, že každý by měl dobře vědět, že existují hranice, které nelze beztrestně překročit a zároveň by měl každý vědět, co je to trest. A jak mi většina psychologů potvrdí, trest je účinný, jen pokud přijde bezprostředně po provinění.

Zde opět odbočím - nejsem otec, který by bezhlavě bil své děti za jakékoli provinění, ovšem přiznám, že všechny mé děti vědí, co to znamená dostat na zadek. To samo o sobě pak řeší mnohé situace, kdy dítě nechce pochopit, že své upozornění a zákazy myslím vážně. V drtivé většině případů pak totiž postačí jen pouhá pohrůžka možným potrestáním. Nakonec musím dokonce přiznat, že své děti natolik miluji, že k nějakému naplácání na zadek mne dovede přinutit jen opravdová záměrná zlomyslnost, kdy dítě přes mnohá důrazná upozorňování úmyslně nechce poslechnout. Příkladně pokud svému synovi neustále dokola vysvětluji, že nemá chodit na silnici před domem, jelikož i těch pár aut co tam během dne projede jej může ohrozit, načež jej tam během jednoho dne přistihnu několikrát, plácnutí na zadek mu kupodivu pomůže rychle pochopit, že po překročení jisté hranice následuje něco nepříjemného. Nakonec střet jeho zadnice s mojí rukou je jistě lepší než střet... raději nedomýšlet...

Nejsem tedy zastáncem nějakého týrání dětí. Každý dobrý úmysl se však může stát něčím špatným, pokud je nesprávně chápán. Příkladem opět může být událost, která se stala mému příbuznému, trvale žijícímu v Německu. Před lety, kdy jeho dcera prožívala období puberty, přes jeho zákaz jako 14ti letá večer utekla z domova na party pořádanou jejími přáteli. Domů se vrátila nad ránem opilá. Co následovalo si mnohý domyslí - mladá dáma posilněná alkoholem byla drzá, nehodlala o svém prohřešku diskutovat, prý je už velká a bude si dělat co chce. Hádka nakonec vyvrcholila fackou. Mnozí by čekali, že tím bude vše ukončeno. Nicméně pubertální dívenka neváhala a zavolala na policii. Vše se pak vyšetřovalo jako týrání svěřené osoby a její otec měl hodně nepříjemností, než se vše vysvětlilo. Dozajista si další facku dobře rozmyslí, jeho dcera vlastně vyhrála. A jaké si z toho do života vezme ponaučení? Že může jednat jak chce a nebude potrestána? Jaký bude její další prohřešek?

Vzpomínám kolik pohlavků jsem od učitelů jako kluk dostal ve škole. Nikdy jsem z toho neměl žádné trauma, dobře jsem chápal za co jsem lepanec dostal a už vůbec mne nenapadlo, že bych si doma stěžoval. Bylo mi jasné, že bych doma dostal ještě nášup. Každý jeden pohlavek následoval okamžitě po nějaké mé lumpárně, u každé z lumpáren jsem dobře věděl, že dělám něco, co se nesmí. Trest jsem vždy přijal s respektem. Mí učitelé se vlastně dělili na dva tábory. Jeden rozdával lepance, druhý rozdával poznámky. Paradoxně už tehdy, stejně jako dnes jsem si vážil více těch, co moje rošťárny vyřešili rázně na místě. Poznámka pro mne znamenala problém, díky kterému jsem se v dalších hodinách spíše něž výuce věnoval vymýšlení výmluvy, kterou řeknu doma. Žákovskou knížku jsem pak zpravidla na oko několikrát zapomněl ve škole, abych poznámku nemusel doma ukázat, několik dní jsem se trápil a sám sebe postupně přesvědčil, že jsem vlastně nic neprovedl. Když pak následoval doma trest, cítil jsem jej jako křivdu, jako nepřiměřený.
I když jsem doma nebýval bit často, sem tam jsem nějakou schytal. Když jsem něco rozbil, bylo mi to ztrženo z kapesného, nebo jsem to musel odpracovat. Rychle jsem pochopil, že vše má svou hodnotu, nic není zadarmo a existují jisté hranice, které se nesmí překročit. Na nové kolo jsem si musel sám částečně vydělat na brigádě, doma jsem měl stanovený pevný řád - škola, práce, zábava. Na práci jsem však vždy dostal časový úsek, abych si ji mohl začlenit do svého rozvrhu.

Hranice mezi přiměřeným fyzickým a týráním trestem je opravdu velice tenká, stanovit lze asi jen zdravým selským rozumem. Ovšem pár ran na zadnici má v naši kultuře staletou historii a myslím, že pokud jsou oprávněné a přiměřené, mohou zdravému vývoji žebříčku hodnot dítěte jen prospět. Po staletí to vždy bylo součástí výchovy a stejně tak je to součástí naší kultury. Bohužel v posledních letech k nám zavanul od západu názor, že dětem bychom měli vše jen vysvětlovat a nechávat jim volnost a čas, aby vše pochopily samy. Důsledky pak můžeme vídat ve školách, kde děti učitele a vychovatele často naprosto ignorují, v některých třídách není možné rozpoznat, za probíhá výuka, nebo je volná zábava. Nejeden učitel pak rezignuje a za svůj mizerný plat výuku omezí jen na předříkání učiva před třídou, jejíž velká část jej naprosto ignoruje. Kde jsou pak hodnoty naší kultury, když je nedokážeme dětem vštípit od dětství? Skutečně máme zapotřebí podřizovat se západnímu vlivu výchovy, který nezřídka vychází z názorů psychologů, jejichž hlavním záměrem je zviditelnit se? Mnozí z těch, kteří tento nový trend začali razit, nemají vlastní děti a pokud ano, vídají je mnohdy jen doma krátce u snídaně několikrát do týdne.

Oprávněně se bojíme vlivu přistěhovalců, kteří k nám zanesou cizí kulturu a budou pro nás pravděpodobně znamenat nutnost přizpůsobovat se něčemu novému, co do našeho světa nepatří. A při tom ochotně přijímáme pravidla a názory přicházející ze západu, ze zemí, kde jim několik generací roste jako dříví v lese, kde raději než by pubertálnímu klukovi dal učitel pár pohlavků, nechají vše dojít tak daleko, že jej raději vyloučí ze školy, aby skončil v lepším případě jako nezaměstnaný bez vzdělání, v horším případě jako člen nějakého gangu.

Ne, svět není multikulturní, proto má každý stát své hranice, na kterém platí jeho zákony, tradice a pravidla. Stejně tak, jako bychom se neměli přizpůsobovat menšinám, neměli bychom bezhlavě přijímat zákony a tradice dalších států.

A popravdě, jména a tváře všech "hodných" učitelů, kteří mi dávali jen poznámky bych dnes jen těžko lovil v paměti. Ovšem na všechny ty spravedlivé, kteří mi neváhali dát jednu za ucho, když jsem se právě nechoval tak, jak bych měl, dodnes s láskou a úctou vzpomínám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama